Některá životní rozhodnutí si člověk pamatuje navždy. První den ve škole. První lásku. A okamžik, kdy zvednete ruku a řeknete: „Já chci dělat asistenta pedagoga zrovna v téhle třídě.“
Ano, přihlásila jsem se sama. Dobrovolně. Bez nátlaku. Dodnes přemýšlím, jestli to byl projev odvahy… nebo okamžik, kdy mi v hlavě vypadl jistič.

Všechny děti jsem znala už z loňska, kdy jsem k nim chodila jako suplující AP. Už tehdy jsem si všimla, že to není obyčejná třída. Hlučná? Ano. Divoká? Rozhodně. Uchopitelná? Ani omylem. Na první dojem si každý dělal, co chtěl, a mysleli si, že jim to tak i zůstane. Říkali si „VIP třída“. Netuším, co přesně tím mysleli – snad „Velmi Intenzivní Povyk“ nebo „Všichni Ignorují Pravidla“.

Naštěstí dostali jednu z nejlepších třídních učitelek na 2. stupni. Na první pohled přísná, ale ve skutečnosti spravedlivá a férová. Dodržování pravidel pro ni nebyla volba, ale nutnost – protože bez nich by se naše školní dny změnily v jeden nekonečný festival chaosu. Snažila se v dětech probudit snahu, podporovala jejich úsilí a často jim vysvětlovala, jací jsou… a jací by mohli být, kdyby…

A pak jsem tam byla já – pravá ruka, držák celé té bandy pohromadě. Neustálé připomínání hranic, hlídání žáků s podpůrnými opatřeními, vyvažování mezi „buď přísná“ a „měj pochopení“. Byla jsem takový chodící budík s možností osobního nastavení: někdy jemné upozornění, jindy hlasitý alarm.

Rok s nimi byl jako jízda na horské dráze. Nahoru, dolů, občas vzhůru nohama. Místy jsem měla pocit, že nejedeme po kolejích, ale po trampolínách. Ale víte co? Právě u takhle náročné třídy je nejvíc vidět, když se něco povede.

Jednou jsem musela na nemocenskou. Po těch deseti dnech, ke mě přišla zpětná vazba: „Je znát, že tu nejste. Držíte je fakt zkrátka.“ Přiznávám – potěšilo mě to. Ne proto, že bych si užívala roli přísného dozorce, ale protože to znamenalo, že moje práce má opravdu smysl.

Snažím se být jim blíž. Někdy to znamená zahrát si stejnou mobilní hru. Jindy stolní fotbálek na chodbě (a riskovat, že mi to odnese nehet). Často jen poslouchám, co dělají po škole. A pak už stačí jen pohled, když něco vyvádějí – a většinou hned ví, že je čas zvolnit.

Jasně, jejich názory a zájmy občas úplně nesdílím. Ne vždy chápu, jak může být zábavné sledovat někoho, kdo jí pálivou nudlovou polévku na čas, nebo proč je zrovna teď nutné řešit, kdo koho porazil v online hře. Ale jsou to moji koláčci. Každý trochu jiný, každý občas křupavý na povrchu, ale uvnitř měkký.

A tak doufám, že to spolu dotáhneme až do devítky. A že z téhle základní školy vyjdou jiní, než by byli bez pravidel a hranic. Možná už nebudou „VIP“ v tom původním, hlučném smyslu – ale třeba se z nich stanou „Velmi Inspirativní Před lidmi“. A to by za to dobrovolné rozhodnutí stálo.